Kancelář - I. část

„Pojďte dál.“ ozval se za dveřmi, kde jsem stála...

„Pojďte dál.“ ozval se za dveřmi, kde jsem stála, se srdcem až v krku a opatrně jsem chytila za kliku a otevřela. „Dobrý den, co byste potřeboval?“ zeptala jsem se s mírně třousecím hlasem. „Posaďte se“, řekne mi šéf vážným hlasem a ani se na mě nepodívá. Krve by se ve mně nedořezal. Představovala jsem si jediné – „padáka“. „No tak se posaďte“, zvedl konečně oči od stolu, posunul si brýle a podíval se na mě zpříma, ale ani se neusmál. Konečně jsem se odhodlala a sedla si na židli u jeho stolu. Neodvážila jsem se cokoliv říct. Ještě přidal pár podpisů a zaklapl desky.

„Tak co s vámi.“ Začal neurčitě a poklepával prsty o desku stolu. Já těkala očima po místnosti, na něj a nakonec jsem sklopila zrak a modlila se, ať mě proboha nevyhodí. „Už delší dobu vás pozoruji, ale myslím, že jste si možná nevšimla. Oceňuji, že jste do práce tolik zapálená, neudělala jste zatím žádnou chybu, úkoly, které vám zadám, odevzdáte vždy včas a naprosto v pořádku a pracujete i přesčasy, to se u ostatních kolegů nevidí. Co vás žene ve vaší práci tolik dopředu?“ Jeho pochvala mi vyrazila dech natolik, že jsem na něj nejspíš koukala skoro s otevřenou pusou a chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a začala mluvit. „Abych pravdu řekla, vaše pochvala mě hrozně překvapila a těší mě, že vám můžu být tak dobrou spolupracovnicí. Co mě žene dopředu? Hlavně to, že mě práce baví a chci být pyšná na to, že vše odvedu na jedničku a jsem ráda, že se mi to zatím daří.“ uklidnila jsem se, nadechla se a trochu se na šéfa pousmála.

Po celé firmě se o něm vědělo, že je nekompromisní, jde tvrdě po svých zaměstnancích a chválami rozhodně dost šetří. „Podívejte se, já přejdu rovnou k věci, potřeboval bych novou sekrétářku. Jistě víte, že moje zatím současná asistentka odchází.“ „Ano slyšela jsem.“ a netrpělivě jsem očekávala, co mi nabídne. Nevydržela jsem to a zeptala se první. „A koho byste měl rád u sebe?“ „Co byste řekla, když jsem si vás k sobě pozval?“ řekl šéf polohlasně a zvedl se od stolu.

Šel ke mně a chytil mě za bradu a zvedl ji, aby se mi mohl podívat zpříma do očí. Podívala jsem se na něj a dech se mi zatajil. Nezmohla jsem se na slovo, ale oba jsme moc dobře věděli, k čemu teď dojde. Byla jsem vzrušená, ale zároveň hrozně nervózní. Snažila jsem se to ale nedat vůbec najevo. Pustil mě a obešel moji židli. Stoupnul si ke mně zezadu a předklonil se. Jazykem mě lehce přejel po krku a začal mi zezadu rozepínat knoflíčky od šatů.

Musel cítit jak mi divoce buší srdce. Sklonila jsem se a dívala se, jak se jeden knoflíček za druhým uvolňuje a odkrývá se mu mé nahé tělo. Pod šaty jsem neměla žádné prádlo. Překvapilo ho to, protože podotkl: „Slečna chodí ráda naostro.“ Nic jsem neodpověděla, ale na židli jsem se na něj otočila. Sebrala jsem veškerou odvahu, podívala se mu do očí a řekla: „Takže pokud uspěju, vyberete si mě, jako vaši pravou ruku?“ „Přesně tak, takže očekávám od vás, že se budete snažit.“ řekl přísným, ale nadrženým hlasem. Šéf mi stáhl šaty a přikázal mi, abych si klekla. Poslechla jsem. Nebudu popírat, že se mi dominance u mužů nelíbí. Sám se opřel o stůl, díval se na mě a řekl: „Běžte zamknout dveře.“ Už jsem se zvedala, když v tom mě zarazil. „Zůstaňte klečet a takto k nim dojděte. Abych si vás mohl prohlédnout a potom se takhle hezky ke mně vrátíte, dobře?“ Jen jsem přikývla.

Otočila jsem klíčem a pomalu se vracela ke stolu. Klečela jsem u šéfových nohou, dívala se na něj a on si sám rozepnul poklopec, stáhnul kalhoty a přikázal mi, abych si vzala jeho ocas do pusy. Nemusela jsem se ho ani dotknout a viděla jsem, že je pěkně vzrušený. To mě nabudilo ještě víc. Na nic jsem nečekala. Vzala jsem ho do ruky, olízla jen špičku žaludu a jazykem kolem něj obkroužila a podívala se šéfovi do očí. On měl vážný výraz a rukama se opíral o stůl. Držela jsem ho stále v ruce, sevřela jsem ho v dlani pevně, ale opatrně. Otevřela jsem pusu víc a šéf se na mě díval, jak ve mně pomalu mizí a opět ho vytahuji a zároveň po něm sjíždím jazykem. Přejela jsem si s ním po rtech a olízla ho. Nemohla jsem z něj stále spustit oči, naše pohledy byly na sebe napojené a nedovedli jsme se od sebe odtrhnout. Líbilo se mi, když se díval na to, jak si to užívám a mně se zase líbilo to, že se na něj můžu dívat a zároveň ho laskat na tom jeho úžasném péru. Tolik mi bušilo srdce vzrušením a měla jsem pocit, že si ze mě chce udělat čubku pro potěšení. Nevím, jestli se mi to hnusilo nebo líbilo, ale chtěla jsem se mu zavděčit a nechtěla odporovat.

Upřímně si nepamatuji, kdy jsem byla naposledy takhle vzrušená, takže je to jasné. Rajcuje mě to až hrůza. Po chvilce mi odhrne vlasy na stranu a řekne: „Vem si ho pořádně ty čubko!“ a začne mi šukat pusu. Mám pocit, že se mi do té moji malé pusinky ani nemůže vejít. Nemůžu si ale sama vybrat, protože on mi ho drží ještě v ústech a potom ho vyndá a začne mě s ním plácat po tvářích. „Dívej se na mě!“ přikáže mi. Moc se mi to nelíbí, proto ucuknu a vrhnu na šéfa ne moc příjemný pohled. „Copak, něco se vám nelíbí?“ zeptá se ironicky. A opět mi ho vrazí do pusy a začne přirážet a nenechá mě ani moc nadechnout. Zapřu se o stůl, uhnu. „Tohle já už dělat nebudu.“

Autor: DANA BOUDOVÁ